Obsah

Josef Muzika: nedoceněný houslový virtuos (1894 – 1982)

Typ: ostatní
Josef Muzika: nedoceněný houslový virtuos (1894 – 1982) 1„Všude kde jsem byl, byl jsem rád, ale nejraději jsem doma.“

Josef Muzika: nedoceněný houslový virtuos (1894 – 1982)

„Všude kde jsem byl, byl jsem rád, ale nejraději jsem doma.“

Josef Muzika se narodil 24.5.1894 v Plavech. V jeho osobnosti se projevila a rozvinula tradice prostého lidového muzikantství. Housle ho provázely od malička, učil se u nejlepších učitelů, koncertoval od útlého věku. Říkal: „Má-li hudba k něčemu vypadat, dá to hodně práce.“

Po zkušenostech z Ruska, Ameriky a Samary se vrátil se ženou Ninou do rodných Plavů. „Všude kde jsem byl, byl jsem rád, ale nejraději jsem doma,“ řekl. Přestože byla ve hře oceňována jeho paměť a technika, koncertních příležitostí po válce mnoho nebylo. Vychoval řadu našich předních houslistů.

Dětství: Kluk z Podkrkonoší, který si bez houslí nedokázal představit svět

Hudba kolem Josefa zněla od malička, vnímal ji brzy podobně jako lidskou řeč. Táta i děda byli muzikanti, a jak jméno napovídá, hudbou se zabývali i jeho předkové. A Josefovým největším a jediným zájmem byla hudba. Od mala věděl, že bude houslista, jinak bylo jeho dětství běžné jako ostatních chlapců v Podkrkonoší.

Otec byl vyučený truhlář, ale pracoval stejně jako většina lidí v okolí v textilním průmyslu a později jako pokladník družstevní záložny. Peněz sice moc neměli, ale neměl ke hře mozolnaté ruce. Byl všestranným venkovským muzikantem a také prvním učitelem malého Josefa. Ten se začal učit na housle již ve 4 letech. Nepamatuje si však přesně ten první moment, housle byly všední záležitost. Otec byl přísný a nedočkavý. Přiznával, že ho musel ke cvičení postrkovat, jak to tak s malými dětmi bývá. Malý Josef s ním však brzy začal hrát v kvartetu.

Nejlepší učitelé

Brzy dostal druhého učitele Ladislava Malého, žáka Otakara Ševčíka, protože otec chápal, že špatný mistr, špatné dílo. Na hodiny houslí za ním jezdili do Prahy. To již Josef cvičil nadšeně a vyhovovaly mu těžké úkoly.

Třetím učitelem byl profesor Otakar Ševčík, jehož mistrovskou školu navštěvoval v Písku a ve Vídni ve věku 14 – 19 letech (1908 – 1913). Dojíždění vlakem z Podkrkonoší bylo příliš náročné, a tak mu rodiče našli byt nejprve v Praze a potom v Písku. Po absolvování školy dostal rukou psané vysvědčení, které ho prohlašovalo za dokonalého houslového virtuosa. Na profesora Ševčíka, o kterém nebylo mnoho napsáno, vzpomíná jako na nezapomenutelného a nenahraditelného. Ševčík byl metodikem v každém slova smyslu a na každého žáka se zaměřoval individuálně. Profesor řekl: „Nikdo z mých žáků necvičí méně než 8 hodin denně.“ Neexistoval problém, v němž by nedovedl poradit. Profesor Ševčík zůstal Josefovi Muzikovi rádcem i po skončení studia. Při 75. a 80. výročí svých narozenin jej zvolil O. Ševčík za jediného českého zástupce své školy při oslavných koncertech v Praze.

Josef Muzika se držel metody Otakara Ševčíka od držení houslí a smyčce, přes kladení prstů až k dynamickému a výrazovému promyšlení skladby, protože si ověřil, že tento přístup je nejlepší.

Profesionální dráha: Sbírání zkušeností v orchestru

Profesor Ševčík mu doporučil si nejprve osvojit orchestrální praxi a doporučil ho ruskému dirigentovi Saradževovi, který zrovna hledal hudebníky do orchestru Svobodného divadla v Moskvě. Začátek v Moskvě byl těžký, cítil se osaměle a neměl ani čas se porozhlédnout po městě. Po vypuknutí 1. světové války byl orchestr rozpuštěn a s rakouským pasem byl vlastně nepřítelem. Přálo mu však štěstí a uchytil se v Ziminově opeře, později v zábavním orchestru restaurace populární u moskevské honorace. Naštěstí brzy vyhrál konkurs do evakuované polské opery jako koncertní mistr. Tam si ho všiml profesor samarské univerzity, která ho poté oslovila, aby se stal profesorem, což ho velmi lákalo, přestože se ho maestro orchestru snažil udržet

Profesorem v Samaře a láska

V Samaře bylo zvykem, že se nový profesor představil koncertem. Ten jeho vzbudil nebývalý ohlas a publicitu, což mělo i stinnou stránku, protože mnoho lidí naléhalo, aby učil jejich děti, což nedokázal odmítnout. Takže měl brzy místo 14 žáků 67. Učil od rána do večera a po nocích ještě trénoval na koncerty.

V létě 1917 se tam oženil. Manželka Nina Dyňková-Večtomová, byla o rok mladší klavíristka , která v Samaře navštěvovala konzervatoř. Pomáhala mu při studiu repertoáru na úkor vlastní klavíristické kariéry.

1918 přijat jako koncertní mistr do československého symfonického orchestru vytvořeného v rámci legií v Rusku. S orchestrem jeli koncertní šňůru přes Ural do Vladivostoku s koncerty téměř v každém městě. V Irkutsku se narodil syn Dalibor, který však zemřel v útlém věku. Cesta pokračovala z Vladivostoku do San Francisca, Colónu, Panamy, Norfolku, Baltimoru. Koncerty měly velký úspěch a ve Spojených státech mu bylo nabídnuto mnoho pedagogických a koncertních příležitostí. Nabídky však odmítl a po 7 letech se vrátil do rodných Plavů. Říkal: „Všude kde jsem byl, byl jsem rád, ale nejraději jsem doma.“

Rodná chalupa

rodná chalupaSe ženou se nastěhovali do rodné chalupy k rodičům a zde soukromě vyučoval žáky ze širokého okolí. Roubenou chalupu č.p.23 můžete vidět při příjezdu do obce od Prahy, když sjedete od kolejí, na křižovatce vlevo. Dostala ji obec a plánuje zde vytvořit Galerii Muzyka.  

Syn Rudolf (narozen 1921) vzpomínal, jak žili v chaloupce s prarodiči ve dvou místnostech a jak téměř denně, dojížděli žáci na hodinu často vlakem, v zimě na saních tažených koněm. Kultury v té době bylo v okolí málo, Radiopřijímače nebyly v domácnostech ještě obvyklé, takže Josef Muzika hrál se ženou pro své žáky a sousedy. Rudolf se začal učit v 5 letech na klavír, sám se naučil některé skladby na kytaru, což otce přesvědčilo, aby ho učil na housle. Vystupoval s rodiči i sám.

Pokračování kariéry

V roce 1922 byl Josef Muzika přijat jako učitel hudební školy v Jičíně, kde však nedostal byt, takže se musel vrátit.

V roce 1930 hledal znovu angažmá za hranicemi a vyhrál konkurs na profesora konzervatoře v Krakově. Koncertoval v Polsku i Čechách, živé koncerty přenášel i rozhlas. Volbou repertoáru se snažil posilovat vzájemné československo-polské přátelství.

V roce 1936 podnikl koncertní cestu po moravských městech a zúčastnil se konkursu na místo profesora konzervatoře v Brně. Zde jeho působení nemělo dlouhé působení, protože vypukla 2. světová válka a jako bývalý legionář byl předčasně penzionován.

Na koncerty s Šakovou nebo Českou filharmonií dojížděl z Plavů, mnoho koncertních příležitostí však nedostal. Některé zdroje uvádí, že to bylo díky tomu, že měl nálepku jako účastník vojenského transportu do Ruska, s kterým cestoval. Mohlo to být také tím, že byl v Plavech příliš stranou dění anebo proto, že odmítal nabídky výpomoci či dotace, takže působil namyšleně. Pomoci se mu snažil i Edvard Beneš, s kterým se znal. Josef Muzika však stál jen o podporu uměleckou, které se nedostávalo.

Vychoval také řadu našich předních houslistů. V roce 1971 odehrál svůj desetitisící a poslední koncert. Dne 24. 5. 1974 byl jmenován čestným občanem Nové Paky. 

Zemřel po krátké nemoci 13.2.1982 v Nové Pace a je pochován v rodných Plavech.

Housle mají pěkně vypadat a dobře znít

V Samaře si mohl teprve dovolit dobré housle pocházející od italského mistra, jejichž zvuk zaslechl a koupil je od houslisty, který byl ve finanční tísni. Nešťastnou náhodou je však rozbil. Potom měl půjčené housle po českém virtuosovi Václavu Koptovi, jenže paní Koptová je musela během války zpeněžit a on si je dovolit nemohl. Další housle byly dílem Benjamina Patočky z Jičína, následníka slavné houslařské rodiny Metelků. Muzika patřil k Ševčíkovým oblíbeným žákům a v r. 1942 přebral jeho památné housle, jak si mistr Ševčík přál.

Skoro šedesát let hrál na střevové struny, které se lehce ozývaly a tolik nenamáhaly prsty. Nevýhodou však bylo obtížnější ladění a při změně teploty nebo vlhkosti je bylo nutné přeladit někdy i během koncertu. Zmiňuje příhodu z Panamy, kde velkou vlhkostí začala střeva praskat, naštěstí jiný koncertní mistr přiskočil a nabídl mu své housle.

Pro lepší zvuk houslí si v pozdějších letech vyhrál s umístěním podstavce, kterých měl desítky druhů, a kobylky, ačkoliv nad tím houslaři vrtěli hlavou. Přiznává, že mu to asi kompenzovalo to, že neměl houslí víc druhů, které by střídal pro zpestření.

Osobnost Josefa Muziky

Netrpěl trémou, protože na koncertování byl zvyklý od malička. Také jeho učitel Ševčík ho nutil hodně koncertovat. Před vystoupením většinou pocítil náhlý příval sil. Někteří pamětníci na něj vzpomínají jako na velice temperamentního. Přiznával, že žádný koncert pro něj nebyl tak těžký jako napsat útlou knížečku pamětí, z které jsem čerpala: Josef Muzika – Houslistův svět, 1980, Kruh Hradec Králové

Dále čerpáno ze sborníku pamětí ke 100.výročí narození za redakce PhDr. Ladislava Dvorského: Náš profesor Josef Muzika 1894-1994

 

Autor článku: Michaela Mužíčková, Plavy

                                                                                                      DĚKUJEME!!!

                                                                                                           

 


Vytvořeno: 27. 5. 2021
Poslední aktualizace: 27. 5. 2021 22:10
Autor: Veronika Hůzlová